Zavrhovaná sestra lžíce: Kdy se na evropských stolech prosadila vidlička?

Lžíce, vidlička a nůž představují samozřejmost, na niž si lidstvo muselo počkat až do novověku. Ačkoliv vidličku jako jídelní náčiní používali v Byzantské říši již od 4. století, mimo ni se snad kvůli četným církevním kritikám její užívání prosazovalo jen váhavě…




Nejstarší známé archeologické nálezy vidliček pocházejí ze severní a střední Číny z doby bronzové. Vědci ale nevědí, zda se používaly k jídlu, servírování či přípravě pokrmů. Jednalo se o kostěné nástroje se dvěma hroty. Tvar vidličky znali i starověcí Egypťané, Řekové a je zmiňována též v Bibli (Kniha Samuelova 2:13), kde se užívala při obřadech v chrámu. Její rané formy v Egyptě a Řecku ale nesloužily přímo ke konzumování pokrmů, jako tomu bylo v případě lžíce, nýbrž k přidržování jídla, při jeho krájení a servírování.

Zhouba byzantské princezny 

Až ve 4. století v Byzanci začali používat vidličku tak, jak jsme zvyklí dnes. Trvalo však dlouho, než ji vzaly na milost i okolní národy. Když se v roce 1004 přivdala do rodiny benátského dóžete Pietra II. Orseola neteř byzantského císaře Basileia II. (976–1025), přinesla si s sebou do nového domova v Itálii i několik zlatých vidliček. 

Nástroj se ale nesetkal s kladným ohlasem, princezna Maria Argyra byla za to, že k jídlu nepoužívala své prsty, považována za arogantní a marnivou. Za jedení vidličkou ji ještě půl století po smrti kritizoval svatý Petr Damian, podle nějž ji za používání hanebného nástroje stihl boží trest, neboť zemřela na morovou nákazu. 

Vidličku si nicméně ve výbavě přivezla už před Marií Argyrou byzantská princezna Theofano, která se provdala za císaře Otu II. Ani její způsob konzumace pokrmů se nesetkal s přílišným pochopením. 

Díky užším vazbám na Byzantskou říši se užívání vidličky při jídle nejprve rozšířilo v Itálii, kde nakonec zdomácněla ve 14. století. První písemná zmínka o ní z tohoto prostředí pochází ovšem již ze 13. století z kuchařské knihy dedikované neapolskému králi Robertovi z Anjou. V ní se uvádí, že strávníci mají pomocí hrotu nabírat kluzké plátky lasagne. K rozšíření jídelního náčiní však došlo až díky jeho velké popularitě mezi italskými obchodníky. Lidé si nosili svůj osobní příbor v krabici zvané cadeta. Tento zvyk přinesla v 16. století Kateřina Medicejská na francouzský dvůr, kam si vzala několik těchto sad. 

Dlouhá a trnitá cesta na naše stoly 

Než lidé přijali mezi jídelní příbory i vidličku, nabírali pokrmy přímo ze servírovacích mís lžící, která se držela v pěsti a sloužila jako univerzální příbor. Běžně se užívaly dřevěné, železné a archeologicky jsou dochované i lžíce z různých slitin. Nejbohatší jedinci si je v rámci reprezentace nechávali zhotovit z drahých kovů. Z německého prostředí známe také skládací kousky, které se nosily v koženém pouzdře. Dřevěné lžíce měly obvykle ve srovnání s kovovými kratší rukojeť, pokud tomu tak nebylo, jednalo se o luxusnější provedení, které vizuálně napodobovalo dražší kovové lžíce. Ke krájení a napichovaní soust sloužily nože. 

Pokud to šlo, jedli prostí lidé především rukama, zatímco zámožní si na hostiny nosili své osobní jídelní náčiní, třeba i poháry. Mimochodem i užití talířů pro jednotlivé strávníky se rozšiřovalo až v době, kdy si začala na hodovní tabule hledat cestu vidlička. Stejně jako v Itálii, i ve Francii a v Německu se vidličky začaly používat ve 14. století, zato jejich rozšíření do Čech na sebe nechalo čekat poměrně dlouho. U nás se objevují až na přelomu 15. a 16. století, teprve od přelomu 16. a 17. století je lze běžně najít v dochovaných inventářích domácností – například u Albrechta z Valdštejna je evidováno 368 stříbrných lžic a 157 vidliček. 

Užívání nože, lžíce a vidličky se však šířilo až od druhé poloviny 17. století, do té doby se vidlička užívala především ke konzumaci sladkostí. Než se příbor začal zakládat po stranách talíře, jak je zvykem v současnosti, uběhlo dalších sto let. 

Ďáblův trojzubec 

Někteří spisovatelé římskokatolické církve argumentovali proti užívání vidličky tím, že Bůh nás ve své moudrosti vybavil přirozenými vidličkami v podobě prstů, a bylo by pro něj urážkou nahrazovat je kovovými pomůckami. Pro tvar náčiní ji také církev přirovnávala k nástroji satana. Ještě „král Slunce“ Ludvík XIV. (1643–1715) preferoval jedení pomocí rukou, přestože byl na jeho dvoře příbor již rozšířen. Dokonce měl zakázat užívání vidličky svým dětem, kterým to doporučil jejich vychovatel.

Nejluxusnější příbory byly ze zlata a stříbra. Mohly být intarzované a střenky a rukojeti zhotovené ze slonoviny, filigránu či exotického dřeva. Nejvíce se vyráběly příbory stříbrné, protože tento kov nejméně reaguje s jídlem. Zdokonalení procesu postříbřování potom umožnilo, aby si takový luxus mohly dovolit širší vrstvy obyvatel. První vidličky měly jen dva hroty, až kolem roku 1620 se začaly vyrábět tříhroté a dvouhroté zůstaly servírovací. V 18. století přibyl v Německu vidličce hrot čtvrtý. Ve stejné době ji vzali na milost Angličané, kteří se přijetí vidličky dlouho bránili. Masověji se v ostrovním království rozšířila až v 19. století.


Další články v sekci